Chap. 06
PŘIVEDLA ŽEBRÁKA NA MIZINU 1875 Chci psát událost smutnou, ale hledí mně do ní co veselá iniciálka obličej páně Vojtíškův. Obličej tak zdravě svítivý a do červena lesklý jako nedělní pečínka, politá čerstvým máslem. A takhle k sobotě – pan Vojtíšek holil se jen v neděli –, když už mu bílé vousy po kulaté bradě zas řádně vyrazily a jako hustá smetana se skvěly, zdál se mně být ještě hezčí. Také vlasy jeho se mi líbily. Neměl jich mnoho, začaly pod okrouhlou pleší na skráních a byly už přesedly, ne více stříbrný, nýbrž již až lehýnce zas do žlutá, ale byly jako hedváb a vlály tak hebce kolem hlavy. Pan Vojtíšek nosil totiž čepici vždy jen v ruce a pokryl se leda, když měl přejít prostorou sluncem příliš praženou. Vůbec se mně pan Vojtíšek líbil velmi, jeho modré oči zářily tak upřímně, celá jeho tvář byla jakoby kulatým, upřímným okem. Pan Vojtíšek byl žebrák. Čím byl předtím, to nevím. Ale žebrákem musil být dle toho, jak byl po Malé Straně znám, již dlouho, a podle svého zdraví mohl jím být ještě dlouho, vypadal jako buk. Jak byl té doby stár, tak asi vím. Jednou jsem ho viděl, když vybelhav se drobným krůčkem svým po Svatojanském vrchu vzhůru do Ostruhové ulice přistoupil k policajtu panu Šimrovi, který opřen o zábradlí pohodlně se tu slunil. Pan Šimr, to byl ten tlustý pan policajt. Tak tlustý, že šedivý jeho frak byl pořád na puknutí a hlava jeho odzadu vypadala jako několik jitrnic, vypocujících sádlo – račte odpustit. Lesklá přílba kývala se mu na velké hlavě při každém pohnutí, a když se rozběhl za některým tovaryšem, který bez ostychu a proti všem zákonům přes ulici si přešel s hořící dýmkou v ústech, musil pan Šimr přílbu honem vzít do hrsti. Tu jsme se pak my děti smály a tančily po jedné noze, ale jakmile se na nás podíval, hned zas jakoby nic. Pan Šimr byl Němec ze Šluknova; žije-li dnes ještě – doufám v boha, že ano –, sázím se, že mluví posud a zrovna tak špatně česky jako tenkrát. „Nu a 92 vidíte,― říkal, „já se tomu naučil za rok.― Pan Vojtíšek vzal tenkrát modrou svou čepici pod levé rameno a vjel pravicí hluboko do kapsy dlouhého, šedivého svého kabátu. Přitom pozdravil zívajícího pana Šimra slovy: „Pomáhej pánbůh!― a pan Šimr salutoval. Šťastně pak vylovil pan Vojtíšek skromnou svou tabatěrku z březové kůry, vytáhl za kožené poutko svrchní dno z ní a podal panu Šimrovi. Pan Šimr si šnupnul a pravil: „Už jsou voni taky asi hezky starej. Kolikpak mají?― „Inu,― usmíval se pan Vojtíšek, „bude tomu už věru osmdesát let, co mne otec pro obveselení mysle na světlo vydal.― Pozorlivý čtenář zajisté se diví, že směl žebrák pan Vojtíšek mluvit s panem policajtem jen tak po sousedsku, a tento že mu ani nevykal, jakž by nějakému venkovanu nebo jinému zcela mu podřízenému člověku arci najisto byl učinil. A k tomu ještě třeba si pomyslit, čím tenkráte policajt byl! To nebylo ledabylo které číslo od jedné do šesti set, to byl pan Novák, pan Šimr, pan Kedlický a pan Weisse, kteří v střežení naší ulice za den se vystřídali. To byl malý pan Novák ze Slabec, který nejraděj postál si před kupeckými krámy, kvůli slivovici; tlustý pan Šimr ze Šluknova; pak pan Kedlický z Vyšehradu, zamračený, ale dobrosrdečný; a konečně pan Weisse z Rožmitálu, velký, s neobyčejně dlouhými, žlutými zuby. O každém se vědělo, odkud je, jak dlouho ve vojště sloužil, a kolik má dětí; na každého jsme se my „sousedské― děti věšely; on znal každého, muže i ženy, a matkám dovedl říci vždy, kamže se dítě jejich zaběhlo. A když r. 1844 pan Weisse následkem požáru v Renthauze vypuklého zemřel, šla mu na pohřeb celá Ostruhová ulice. On ale nebyl pan Vojtíšek arci také obyčejným žebrákem. On si ani vlastního žebráckého zevnějšku nehleděl tak přísně, vypadal dosti čistě, alespoň na počátku téhodne; šátek na krku byl vždy pořádně uvázán, na kabátě byla sice někde záplatka, ale ne jako kus přibitého plechu a také ne z příliš různobarvé látky. Za týden prožebral se vždy celou Malou Stranou. Měl všude přístup, a jakmile zaslechla hospodyně venku jeho měkký hlas, nesla mu hned 93 ochotně svůj trojník. Trojník, půl dobráku, to bylo tenkráte dosti mnoho. Od rána žebral až k polednímu, pak si zašel k sv. Mikuláši na půl dvanáctou. Zde u kostela nežebral nikdy, ba on dřepících zde žebraček ani si nevšimnul. A pak si zašel někam se najíst, věděl, kde po řadě mu nechají plný hrnek od oběda. Bylo cos volného a klidného v celém jeho bytí a konání, něco takového, co as Storma přimělo k jeho dojemně komickému výroku: „Ach könnť ich betteln geh’n uber die braune Haiď!― Jen hostinský v našem domě, pan Herzl, mu nedal nikdy trojníku. Pan Herzl byl muž trochu dlouhý, trochu skoupý, ale takto ušel. Místo penízu přesypal mu z piksly své vždy trochu tabáku. Tu pak – bylo to vždy v sobotu – měli po každé stejný rozhovor. „Achach, pane Vojtíšku, máme to zlé časy.― „Baže máme, a nebudou lepší, dokud si zámecký lev nesedne na vyšehradskou houpačku.― Mínil lva na svatovítské věži. Přiznám se, že mně to tvrzení páně Vojtíškovo vrtávalo mozkem. O tom jsem slušným způsobem a co rozumný mladý muž – byl jsem tenkráte již osm let stár – ovšem nemohl pochybovat ani na okamžik, že zmíněný lev může právě tak jako já o pouti jít přes Kamenný most až na Vyšehrad a zde si také sednout na známou krouživou houpačku. Ale jak že z toho mají vzejít lepší časy, to jsem nechápal. – Byl překrásný den červnový. Pan Vojtíšek vyšel z kostela sy. Mikuláše, posadil si čepici na hlavu, co ochranu proti sálajícímu slunci, a šel pomalu přes nynější štěpánské náměstí. U sochy sv. Trojice se zastavil a usedl na schod. Kašna za ním zvučně šplounala, slunce hřálo, bylo tak příjemno! Patrně obědval dnes někde, kde stolovali až po dvanácté. Sotva si byl usedl, zvedla se jedna ze žebraček od dveří mikulášského kostela a šla tímtéž směrem. Té říkali „baba miliónová―. Jiné žebrácky slibovaly, že pánbůh darovanou jim almužnu zaplatí sto tisíckrát, ona šla hned do „miliónů a miliónů―; proto také paní oficiálka Hermannova, která chodila ke všem 94 licitacím po Praze, dávala almužnu jí jediné. Miliónová šla rovně kdy chtěla a kulhala kdy chtěla. Teď šla rovně a přímo k panu Vojtíškovi u sochy. Plátěné suknice se jí kolem suchých hnátů plandaly skoro bez zašustění, do čela silně stažená modrá plachetka kývala se nahoru dolů. Její obličej byl mně vždy děsně protivný. Samá drobná vráska jako tenounké nudličky, sbíhající se ke špičatému nosu a ústům. Oči její byly žlutozelené jako u kočky. Přistoupla až poblíž pana Vojtíška. „Pochválen buď pán Ježíš Kristus,― zašpoulila ústa. Pan Vojtíšek kývnul na znamení, že souhlasí. Miliónová usedla na druhý konec schodu a kejchla. „Br!― podotkla, „já nemám slunce ráda, když na mne svítí, musím kejchat.― Pan Vojtíšek nic. Miliónová stáhla plachetku nazad a bylo vidět celý její obličej. Očima mhourala jako kočka v slunci, teď byly zavřeny, teď zasvítily pod čelem jako dva zelené body. Ústa její stále sebou škubala; když se odevřela, bylo vidět napřed nahoře jediný zub, celý černý. „Pane Vojtíšku,― začala zas, „pane Vojtíšku, já vždycky říkám, kdybyste chtěl!― Pan Vojtíšek mlčel. Obrátil jen obličej k ní a díval se jí na ústa. „Vždycky říkám: ano, kdyby pan Vojtíšek chtěl, ten by nám moh povědít, kde jsou dobří lidé.― Pan Vojtíšek nic. „Copak se tak upřeně na mne díváte?― ptala se Miliónová po chvilce. „Copak je na mně?― „Ten zub! – Divím se, proč máte ten jeden zub!― „Ach ten zub!― vzdychla a pak dodala: „To víte, že ztráta zubu znamená vždy ztrátu jednoho dobrého přítele. Už jsou všichni v hrobě, kdož mně přáli a se mnou to upřímně mínili – všichni. Jen jeden ještě zbyl – ale nevím o něm – nevím, kde je ten dobrý přítel můj, kterého mně milostivý bůh postavil ještě na cestu života. Ach bože, já jsem tuze opuštěná!― Pan Vojtíšek hleděl před sebe a mlčel. Něco jako úsměv, jako radost přelítlo obličejem žebraččiným, ale 95 bylo to ošklivé. Sešpičatila ústa, celý obličej jaksi se jí stáhnul do rtů jako do šťopky. „Pane Vojtíšku!― „Pane Vojtíšku, my dva bychom mohli být ještě šťastni. – Tadyhle se mně pořád o vás zdálo, já myslím, že pánbůh tomu tak chce. – Vy jste tak samoten, pane Vojtíšku, nikdo vám neposlouží. – Vy máte všude přízeň, máte tuze moc dobrých lidí. – Vidíte, já bych se k vám přistěhovala. Kus peřin mám –― Pan Vojtíšek mezitím pomalu vstával. Už tu stál rovně a pravicí si narovnával kožené stínidlo své čepice. „Radš utrejch!― vyhrknul konečně a obrátil se bez pozdravu. Kráčel pomalu k Ostruhové ulici. Dvě zelené koule svítily za ním, až zmizel za rohem. Pak si Miliónová stáhla plachetku až po bradu a seděla dlouho nepohnutě. Snad usnula. Divné zvěsti začaly se najednou šourat Malou Stranou. A koho se dotkly, škrabal se za uchem. „Pan Vojtíšek,― znělo to často v rozpravách a za chvilku zas jsi slyšel: „Pan Vojtíšek!― Brzy jsem zvěděl všeho. Pan Vojtíšek prý nebyl ani chud. Pan Vojtíšek prý měl tam za vodou, na Františku, dva domy. To prý ani není pravda, že bydlí pod hradem někde v Brusce. Blázny si dělal z dobrých malostranských sousedů! A po tak dlouho! Nastala rozhořčenost. Mužští se zlobili, cítili urážku, styděli se, že byli lehkověrní. „Darebák!― pravil jeden. „Je pravda,― rozumoval druhý, „viděl ho někdo žebrat v neděli? To byl nejspíš doma, ve svých palácích, a jedl pečené.― Ženské ještě váhaly. Dobrá tvář páně Vojtíškova zdála se jim přec příliš upřímná. Ale přišel dodatek zvěsti. On prý má také dvě dcery a ty prý dělají slečny. Jedna prý má lajtnanta a druhá chce jít k divadlu. Nosí jen samé rukavičky a jezdí do Stromovky. To rozhodlo i u ženských. 96 Takřka ve dvakráte čtyryadvaceti hodinách byl osud páně Vojtíškův zjinačen. Všude ho ode dveří odbývali, že jsou „zlé časy―. Kde míval obědy, slyšel, že „dnes nic nezbylo―, nebo: „Jsme chudi, měli jsme jen hrách, to není pro vás.― Uličníci kolem něho poskakovali a pokřikovali: „Domácí pán! Domácí pán!― Byl jsem v sobotu před domem a viděl blížícího se pana Vojtíška. Pan Herzl stál jako obyčejně v bílé své zástěře mezi domem, opřen o kamennou veřej. Mimovolně, v nevysvětlitelném strachu jakéms jsem veběhl do domu a skryl se za silná vrata. Kolem stěžejí viděl jsem blížícího se pana Vojtíška dobře. Čepice se mu v rukou třásla. Nepřicházel s jasným úsměvem jako jindy. Hlava byla sklopena, nažloutlé vlasy zcuchány. „Pochválen buď pán Ježíš Kristus,― pozdravoval obyčejným hlasem. Přitom se mu hlava povznesla. Tváře jeho byly bledý, oko jakoby dřímotou potaženo. „To je dobře, že jdete,― mínil pan Herzl. „Pane Vojtíšku, půjčte mně dvacet tisíc. Nebojte se, že přijdete o ně, budou na dobré hypotéce. Mohl bych teď koupit dům tady vedle U labutě –― Nedomluvil. Panu Vojtíškovi vyhrnuly se slzy náhle proudem. „Vždyť jsem – vždyť jsem –,― zavzlykal, „já byl po celý život tak poctivý!― Potácel se přes ulici a sklesl u zdi pod zatáčkou k hradu. Hlavu položil na kolena a štkal hlasitě. Vrazil jsem do pokoje k rodičům, třesa se na celém těle. Matka stála u okna a dívala se přes ulici. Ptala se: „Copak mu řekl pan Herzl?― Hleděl jsem upřeně oknem tam na plačícího pana Vojtíška. Matka vařila právě svačinu, ale každý okamžik přistoupla také k oknu, vyhlédla ven a zavrtěla hlavou. Najednou vidí, že pan Vojtíšek pomalu se zdvihá. Rychle ukrojila krajíc chleba, položila jej na hrnek s kávou a spěchala ven. Volala, kývala s prahu, pan Vojtíšek neviděl a neslyšel. Šla až k němu a podávala mu hrnek. Pan Vojtíšek díval se němě na ni. „Zaplať pánbůh,― zašeptal konečně a pak dodal: „ale teď nemůžu nic 97 polknout.― Víc pan Vojtíšek po Malé Straně nežebral. Za řekou ovšem také nemohl chodit od domu k domu, neznali ho tam lidé a neznali policajti. Usadil se na Křížovnickém plácku u podloubíčka klementinského, zrovna naproti vojenské strážnici, která stávala u mostu. Vídal jsem ho tam po každé, když jsme v prázdné čtvrteční odpůldne zašli si na Staré Město podívat se na výlohy ryneckých kněhkupců. Čepice ležela před ním dnem na zemi, hlava byla vždy svěšena k prsoum, v rukou držel růženec, nevšímal si nikoho. Pleš, tváře, ruce neleskly a nečervenaly se více jako před nedávnem, sežloutlá kůže se byla scvrkla do šupinatých vrásek. Mám, nemám to říci? – ale proč bych to neřekl, že jsem se netroufal přímo k němu, že jsem se plížil vždy kolem pilíře, abych mu mohl čtvrteční své jmění, šajnový groš, odzadu hodit do čepice a pak rychle utéci. Pak jsem ho potkal jednou na mostě; vedl ho policajt na Malou Stranu. A pak jsem ho nespatřil už nikdy. Bylo mrazivé únorové jitro. Venku ještě šero, okno samý tlustý, květnatý led, v němž se oranžově odrážel svit z protějších kamen. Před domem zaharašil vozík a zaštěkali psi. „Doskoč mně pro dva žejdlíky mlíka,― velela matka. „Ale zaobal si krk.― Venku stála mlíkařka na vozíku a za vozíkem stál policajt pan Kedlický. Kus lojové svíčky svítil tiše v čtyřhranné, skleněné lucerně. „Cože, pan Vojtíšek?― ptala se mlíkařka a ustála ve vrtění vařečkou. Ono bylo mlíkařkám sice ouřadně zapovězeno užívat vařečky na dělání smetanové parády, ale pan Kedlický byl muž dobrosrdečný, už jsem to řekl. „Ano,― odpověděl, „našli jsme ho po půlnoci na Oujezdě vedle kanonýrských kasáren. Byl nadobro zmrzlý a dali jsme ho do umrlčí komory ke Karmelitánům. Měl jen rozedraný kabát a kalhoty, ani košile neměl.― 98 O MĚKKÉM SRDCI PANÍ RUSKY 1875 Velš Josef, kupec, byl z nejzámožnějších obchodníků malostranských. Myslím, že měl v krámě svém vůbec vše, co plodí Indie i Afrika, od sladkého dřeva a pálené slonové kosti na leštidlo až k zlatému prášku. Také byl jeho krám na náměstí po celý den jak by nabil. Pan Velš byl v krámě celý den, vyjímaje v neděli čas velkých služeb božích v chrámě sv. Víta a pak dobu některých velkých parád, jež měly pražské sbory měšťanské, neboť pan Velš byl ostrostřelec, první setnina, první tlupa, třetí muž vždy od pana lajtnanta Nedomy vpravo. V krámě byl by rád obsloužil všechny přicházející sám, ač měl tu dva mládence a dva učedníky, a koho nemohl obsloužit, pozdravil, zakýval, usmál se. Pan Velš usmíval se vlastně pořád, v krámě, na ulici, v kostele, všude, obchodní úsměv byl se mu vryl v lícní svaly a nemohl již z nich ven. Milá figurka, nevelký, tlustý, s hlavičkou stále se potřásající a s tím úsměvem. V krámě v placaté čepici a s koženou kupeckou zástěrou, na ulici v dlouhánském modrém kabátě se zlatými knoflíky a v baňatém cylindru. Měl jsem jistou titěrnou představu o panu Velši. V domácnosti jeho nebyl jsem za jeho živobytí nikdy, ale kdykoli jsem si ho myslil, jak vypadá as doma, byl obraz vždy stejný: pan Velš sedí bez čepice, ale v zástěře u stolu, před ním stojí talíř kouřící se polívky, loket má pan Velš opřený o stůl a ruka drží nabranou lžíci uprostřed mezi talířem a úsměvnými ústy, a tak tu sedí jakoby vytesán a lžíce se nehne ani sem ani tam. Hloupá představa, to vím. Ale v době, kdy naše povídka počíná – dne 3. května 184* o 4. hod. odpolední –, nebyl pan Velš už ani živ. Ležel nad krámem v prvním patře, v parádním svém pokoji a v krásné truhle. Víko ještě nebylo přikryto – pan Velš usmíval se ještě po smrti a při zatlačených očích. Na čtvrtou hodinu určen byl funus. Umrlčí vůz, tak zvaný „třapcový―, stál již na náměstí před domem. Také tu stála setnina 99 měšťanských ostrostřelců i s hudbou. Parádní pokoj byl skoro plný, samé malostranské honorace. To se vědělo, že mikulášský pan farář s asistencí přijde trochu později, jakož bylo obyčejem u každého váženějšího souseda, aby se neřeklo, že se s ním pospíchá z brány ven. V pokoji bylo dusno. Odpolední slunce sem pralo a lámalo se ve velkých zrcadlech, velké voskové svíce kolem katafalku plály žlutě a čadily, horký vzduch byl nasycen čadem, zápachem čerstvě lakované černé truhly a tříštěk pod mrtvolou, snad také již zápachem z mrtvoly. Panovalo ticho, lidé jen šeptali. Plačících nebylo, nezůstavilť pan Velš bližších příbuzných a vzdálenější říkají vždy: „Jen kdybych se moh vyplakat – ale nemám slz, kdyby mně to srdce utrhlo.― – „Ano, ano, to je ale tím horší.― Teď vstoupila do pokoje paní Ruska. Vdova po nebožtíku Rusovi, hostinském v zahradě Gráfovské, kde bývaly nejkrásnějsí kanonýrské bály. Poněvadž do toho vlastně nikomu nic není, podotknu zde jen mimochodem, co se vyprávělo o ovdovění paní Rusky. Tenkráte byla u každého dělostřeleckého pluku zvláštní setnina bombardérů, mladí, buclatí hoši, krev a mlíko. Tu setninu prý pan Rus naprosto nenáviděl, prý nějak kvůli své ženušce, a jednou ho strašně proto zbili. Ale, jak praveno, nikomu do toho nic není. Paní Ruska jedla vdoví chléb svůj již na pětmecítma let, žila bezdětná v domě svém na Selském trhu, a kdyby se byl někdo zeptal, co pořád dělá, bylo by se odpovědělo: Chodí na funusy. Paní Ruska se protlačila až ku katafalku. Padesátnice, ale statná paní nadprostřední výšky. S ramenou jí splývala hedbávná černá mantila, černý, světle zelenými stuhami ozdobený čepec vroubil její kulatou a upřímnou tvář. Hnědé její oči zahleděly se do tváře nebožtíkovy. Zatrhlo jí to obličejem, rty se jí začly chvít, bohaté slzy vyhrkly. Těžce zaštkala. Utřela si bílým šátkem rychle oči i ústa. Teď pohlédla na sousedky vpravo a vlevo. Vlevo stála voskářka paní Hirtová a modlila se z knížky. Vpravo stála nějaká slušně oblečená panička, kterou paní Ruska neznala; byla-li, jak se podobalo, z Prahy, musila 100 být odněkud za vodou. Oslovila ji, to se rozumí že po německu, neboť v národním ohledu byla Malá Strana tenkrát skutečně levou Prahou. „Dej mu pánbůh věčnou slávu,― pravila paní Ruska, „jako by byl živ tu leží a usmívá se,― a zase stírala řinoucí se slzy. „šel a nechal nás tu – nechal tu také všecku svou zámožnost – smrt je zlodějka, je.― Neznámá paní neodpovídala. „Jednou jsem byla také na židovském pohřbu,― pokračovala pološeptem paní Ruska, „ale to není hezké. Všechna zrcadla jsou zavěšena, aby prý neviděli mrtvolu, ať se obrátí kam chtějí. Takhle je líp, nebožtíka v truhle je vidět pěkně ze všech stran – já bych řekla, že ta truhla stojí dvacet zlatých v stříbře, to je krása! Ale zasloužil si jí, dobrák, jako by se na nás i z toho zrcadla usmíval. Pranic ho smrt nezměnila, jen trochu ho natáhla – jako by byl živ, že?― „Já pana Velše za živa neznala,― mínila cizí panička. „Ne? O jé, já tuze dobře. Ještě co svobodného, a také ženu jeho ještě co svobodnou, dej jí pánbůh nebe! Vidím ji jako dnes, když měli svatbu – plakala od božího rána – prosím, plakat celý den, když má člověk devět let už s mužským známost! Hloupé, ne? Ten si na ní vyčekal, devět let, moh radš čekat ještě devětkrát devět. Ta byla! Povídám, protivná byla. Ze všech byla nejrozumnější a nejkrásnějsí a hospodářství nerozuměla žádná jako ona; na trhu se smlouvala hodinu o grešli, při prádle upřela chudé podělkyni vždycky nějakou putnu vody a děvečky se u ní nikdy nenajedly. A Velš, ten měl lázně! Měla jsem dvě děvečky po sobě od nich a vím všecko. Minutu neměl pokoje. Že prý je jenom proto pořádný, že se jí bojí, a že prý jí jen proto neodmlouvá, aby se zlobila tím více. Víte, ona byla, jak říkáme, romantická, a chtěla, aby ji celý svět litoval. Pořád si naříkala, jak ji muž trýzní. Kdyby ji byl muž ze zlosti otrávil, byla by bývala ráda, a kdyby se byl muž sám oběsil, taky, alespoň by ji byl svět litoval.― Paní Ruska pohlédla zas k neznámé své sousedce. Ale neznámá tu víc nestála. V ohni svém nebyla paní Ruska ani zpozorovala, že 101 sousedka její zapaluje se v tváři vždy víc a víc, a že uprostřed její řeči odstoupla od ní. Nyní rozmlouvala neznámá v pozadí pokoje se suchým panem Uhmühlem, oficiálem u zemské účtárny, příbuzným pana Velše. Paní Ruska zahleděla se zas na němou tvář nebožtíkovu. Zase se jí začly rty pozachvívat, slza jí vyprýštěla z oka. „Nebožák,― pravila hezky nahlas k voskářce paní Hirtové, „ale on je na všechno trest boží, na všechno. Vždyť on také nebyl poctivý, nechme to! Kdyby si byl vzal chudou Tondu, s kterou měl přec dítě –― „Zdráva v májové noci na koštěti přijela?― zasípalo to hlasitě za ní a kostnatá ruka mužská položila se jí na rameno. Všichni přítomní trhli sebou a hleděli na paní Rusku a pana Uhmühla, který se teď postavil před ni. Natáhnul ruku ke dveřům a velel svým sípavým, ale pronikavým hlasem: „Ven!― „Copak je tam?― tázal se ode dveří druhý pan Uhmühl, tehdejší malostranský policejní komisař. Holá kostra, suchan jako jeho bratr. „Tady ta čarodějnice se sem vetřela a pomlouvá mrtvé. Má jazyk jako meč.― „Tedy ji bácni přes pochvu!― „To ona dělá při každém funuse,― znělo z několika stran. „Už svedla rámusy i na svatém poli!― „Jenom honem ven,― velel pan komisař a chopil paní Rusku za ruku. Paní Ruska šla štkajíc jako dítě. „Takový skandál – a při tak krásném funuse,― mínili zůstalí. „Teď ticho!― velel pan komisař paní Rusce v předpokoji, neboť právě ubírali se kolem farář a kaplani. Pak ji vedl ke schodům. Paní Ruska snažila se sice vypravit nějaké slovo ze sebe, ale pan komisař vedl ji neúprosně dál až před dům. Zde kývnul na policejního strážníka: „Doveďte tu ženu až k jejímu bytu, aby nedělala při funuse ostudu!― Paní Ruska byla zapálena jako pivoňka, ani nevěděla víc, co se s ní děje. „Skandál – a tak krásný funus!― hlučelo teď zas dole na náměstí. 102 Páni Uhmühlové, synové pana Uhmela, městského písaře, vnukové pana Uměla, barvíře, byli, jak vidět, tuze přísní páni. A proti paní Rusce zavládla dnes nevole malostranská, řekl bych světová, kdyby Malá Strana, jakž bych co rodák přál, pokrývala svět celý. Následujícího dne byla paní Ruska obeslána na komisariát v Mostecké ulici. Tam bývalo živo. Když v letě úřadovali při otevřených oknech, bylo je slyšet přes celou ulici. Spouštěli na každého plnými stavidly, tenkráte ještě nebylo toho zdvořilého zacházení, které teď každý policejní výkon zajisté krášlí. Často se tam pod okny na chodníku zastavoval Josef harfenista, známý revolucionář malostranský. A když některý z nás mladíků šel kolem a na něho se podíval, mrknul Josef, ukázal palcem nad sebe a řekl s klidným úsměvem: „štěkají.― Doufám, že v tom nebyl despekt, že hleděl Josef jen se vyjádřit slovem co možná plastickým. A tam stála v mantile a čepci se zelenými stuhami o polednách dne 4. května r. 184* paní Ruska před přísným panem komisařem. Byla zdrcena, hleděla k zemi, neodpovídala. A když pan komisař přísnou svou řeč skončil a jí řekl: „Neopovažte se už jaktěživa na nějaký funus! – Teď můžete jít!― –, šla. Tenkrát ovšem mohl pan komisař zapovědít i umřít, jakžpak teprv chodit na pohřby. Když vyšla z kanceláře, podíval se pan komisař na nižšího ouředníka a prál s úsměvem: „Ona za to ani nemůže. Je jako pila, rozřeže, co se jí podloží!― „Měla by platit daň ve prospěch hluchoněmých!― mínil nižší. Zasmáli se hlasitě a byli oba zas v dobré míře. Ale paní Ruska dlouho se nemohla dodělat bývalé dobré míry své. Konečněji našla. As po půl roce vystěhovala se ze svého domu a najala sobě byt zrovna vedle Oujezdské brány. Tady musel každý funus kolem. A když šel jakýkoli, vyšla dobrá paní Ruska vždycky před dům a srdečně plakala. 103 VEČERNÍ ŠPLECHTY 1875 Krásná, teplá noc červnová. Hvězdy se jenjen třepetaly, měsíc svítil tak vesele, vzduch byl samé stříbrné světlo. Nejveseleji jako by ale byl měsíc svítil na střechy Ostruhové ulice, myslím, že zrovna na tiché ty střechy sousedních dvou domů U dvou slunců a Hlubokého sklepa. Podivné to střechy, hravě se dostaneš z jedné na druhou, a jsou samý kout, samý žlab, samé pokračování. Zvláště je různě profilována střecha U dvou slunců, tak zvaná sedlová, se dvojím štítem na ulici a dvojím do dvora. Mezi oběma jejími hřebeny je široký žlab, uprostřed přervaný příční chodbičkou půdní. Nad tou chodbičkou je ovšem také zase stříška, pokrytá jako vše ostatní oblými prejzami, tvořícími po střeše sto žlábkových pruhů. Z chodbičky jdou dva velké vikýře do onoho středního, širokého žlabu, který běží přes dům jako dobře rozčísnutá cestička přes prostředek hlavy pražského eleganta. Náhle jako by u vikýřů těch byla zapištěla myš. A zas. Teď se zároveň ve vikýři ke dvoru obráceném objevila hlava a prsa mužská. Lehce se muž vyšvihnul ven a stál ve žlabu. Byl to as dvacetiletý mladík suché, smědé tváře, černých kadeří, lehkého chmýří nad ústy; na hlavě měl fez, v ruce dlouhý, černý troubel a na něm sádrovou dýmku. Šedivý kabátek, šedivá vesta, šedivé spodky – Jan Hovora, posluchač filosofie, prosím. „Myškuju, a ponocárna je prázdna,― bručel. Pak popošel až ke komínu. Na komíně byl přilepen půlarch papíru. Najednou si přejel Hovora rukou oči a přihlídl blíž. „Někdo tu byl, někdo mně vy mě –,― bručel zase, „ne – nevyměnil – je to můj papír. Ale –― a přihlídl ještě blíž. Teď se rukou klepnul do čela. „Ah – slunce mně mou báseň vytáhlo – je to mlsota! Zrovna jako Petöfimu. – Nebohý Kupka, teď musí předvečer svého svátku strávit neopěván – a já měl tak pěkný nápad, sám svatý 104 Antonín mně ho tento!― Strhl papír, sbalil a hodil přes střechu. Pak usedl, nacpal si dýmku a zapálil. A natáhl se na teplé prejzy a opřel nohy o žlab. Zas to zamyškovalo a Hovora odpověděl tímtéž zvukem neotočiv ani hlavy. Do žlabu se vyhoupnul jiný mladík. Menší, bledý, světlovlasý, s modrou čepicí na hlavě, jakou nosila technická legie v roku 1848. Oděn byl v kazajku a spodky ze světlé plachtoviny; v ústech měl hořící doutník. „Servus, Hovoro.― „Servus, Kupko.― „Co děláš?― a technik Kupka, budoucí inženýr, se pomalu natáhl vedle Hovory. „Co dělám. Najedl jsem se nastavované kaše a teď čekám, až mně bude nanic* Co jsi večeřel ty?― „Já večeřel jako pánbůh.― „A co večeří pánbůh?― „Nic.― „E-hm! – Ale co sebou pořád vrtíš?― „Eh, rád bych si zul boty. Alespoň zouvák kdybychom zde měli ve svém salonu, alespoň ten kousek nářadí!― „Zouvák není nářadí, zouvák patří k rodině.― Líně obrátil teď teprv Hovora ke Kupkovi hlavu. „Prosím tě,― začal zase, „copak tu kouříš za cigára? – sprosté? nebo ty ještě sprostší?― „Přece se mně náš salon líbí –je to krása stropu!― mínil Kupka. „A tak laciný!― „Čím větší byt, tím lacinější. Pánbůh má byt největší a neplatí už pranic.― „Tys dnes nějak zbožný před svým svátkem.― „Střechy, střechy – vy jste moje láska!― rozehříval se Kupka, šermuje doutníkem ve vzduchu. „Záviděl bych kominíkům, kdyby neměli přece jen tak jednostranně černý názor do lidského života.― Celý ten rozhovor šel volně, v pohodlných pausách a hlasem jaksi přidušeným. Podivno, ve vysokém lese, na samotách, na horách člověk mimo volně přidušuje hlas. 105 „To je rozkošná noc,― liboval si Kupka dále. „To ticho! — Dnes jezy šumí jako Rekův sen. – A na Petříně ti slavíci – je to jásání! Slyšíš?― „No, za tři dny je po svatém Vítu a pak je po klokotu. — Je to krása! – Za žádnou cenu bych nechtěl bydlet takhle na Starém Městě.― „Ba! Na čtyry míle kolem není tam ptáka. Kdyby si někdy z Uhelného trhu nepřinesli pečené husí stehno domů, nevěděli by ani, jak pták vypadá.― „Teprv jsou tu dva,― zahučel vtom sonorní tenorbaryton ve vikýři. „Novomlýnský – servus!― zvolali Kupka a Hovora. Novomlýnský, muž více než třicetiletý, vylézal po všech čtyřech do žlabu, pohodlně, takřka kloub za kloubem. „Zatracené!― hučel teď, pomalu se narovnávaje, „tohleto pro mne není, tomu jsem nenavyk.― Novomlýnský byl výšky nadprostřední, hezky tělnatý. Jeho tvář byla smědá, hladká a kulatá, oči modré a usměvavé, pod nosem měl mohutné licousy. Na hlavě se mu houpal také fez, na těle měl černý kabátec a světlé spodky. „No –já si nemohu ve své orleánové bundě lehnout na prejzy jako vy – sedněte, jak se sluší!― Kupka a Hovora už seděli. Na tvářích jejich byl dřívější, trochu strojený klid ustoupil lehkému úsměvu, dívali se na Novomlýnského s patrným zalíbením. Bylo zjevno, že on zde zralostí svou vládne. Novomlýnský se usadil; proti nim, na svah druhé střechy, a zapálil si doutník. „Tak co děláte, hoši?― „Chválím Malou Stranu,― zpovídal se Hovora. „Dívám se na měsíc,― prál Kupka, „na toho mrtvého muže s živým srdcem –― „Teď už myslí ale každý, že se může dívat na měsíc,― ušklíbl se Novomlýnský. „Dát vás k cifrám do ouřadu jako mne!― V zvučném hlase jeho nebylo pranic přidušeného, pranic utlumeného, Novomlýnský by byl také ve vysokém lese, na samotách a na horách 106 harašil zcela stejně upřímným hlasem svým. „Copak je nového? – Ano, poslouchejte, je to pravda, že se Jäkl včera u Císařského mlýna topil?― – a obličej jeho se rozesmál. „Zcela doopravdy,― kýval Hovora s úsměvem, „plave jako mlýnský kámen. Zrovna vedle mne sklouzl do tůně – zachrochtalo to strašně, vyskočily bubliny – to jsme se s ním natahali, viď, Kupko! Pak jsem se ho ptal, co si tak myslel, když se topil, a on řekl, že prý se tomu musil smát – proto tak chrochtal.― Všichni tři se rozesmáli, smích Novomlýnského zrovna zvonil. „A co to byl dnes za rámus u profesorů,― ptal se Novomlýnský zase. „Vy jste pak odcházel odtamtud, Hovoro.― „Moc pikantní,― špoulil Hovora ústa. „Paní profesorka přišla muži na psaní, schované v psacím stolku. Bylo od ženské, plno ohně a lásky – od paní profesorky samé. Psala mu je před dvaceti lety a dnes na ně přišla a bylo – podnes nerozpečetěné! Pomyslete si, jak byla uražena!― „Jednoaktová veselohra,― usmál se Novomlýnský. Natáhl nohy a zabručel na Kupku. Kupka byl totiž mezitím došel až na konec žlabu, sehnul se tam trochu a hleděl někam do dvora. Teď se již zase vracel, patrně uspokojen výsledkem z výpravy své. „Kupko, kam vás to tam vždycky čerti nesou? Kam se to díváte – vy slítnete ještě jednou!― „Kam se dívám? Ke knihaři se dívám. Vy ani nevíte, že čte už po dvacet let den co den navečer životopis Husův, že po každé přitom pláče. Díval jsem se, jestli se už dnes rozplakal; ještě ne!― „Hlouposti, kdybyste si všímali něčeho jiného než knihařů, vy mladíci,― a Novomlýnský zaluskal prsty. „Jestlipak jste si už všimli té nové kojné naproti u hrnčířů, to je holka, jak? Ale je jako žluva, nedodrží.― „Novomlýnský je jako dobrá hospodyně, s děvečkami má největší kříž,― litoval Hovora s tváří opravdovou. „Baže má kříž, ani se nevyspí. Ráno je už o páté na ulici — nejhezčí děvečky chodí jen časně zrána pro vodu, aby je nikdo neviděl s putnou!― 107 „Mlčte, já umím rychle spát a proto jsem časně vzhůru. Ostatně,― a Novomlýnský oklepával pomalu doutník o prejzu a mluvil teď s patrnou zálibou, „bývalo, bývalo! – Já býval nesmírný elegán, osm párů rukaviček jsem zruinoval za rok. – No, je pravda, já mám posud ten malér, že mám u holek štěstí. Můžu za to, že jsem tak hezký? Přál bych vám, vy nedozrálá štěňata, abyste mne viděli! Když já dělám vyznání lásky, je zrovna hrůza na mne se podívat. — Ale,― pokračoval zas rychleji, „bavte mne přece něčím! Na kompak je dnes řada, aby určil předmět pro zábavu?― „Na Jäklovi.― „To tedy nepřijde,― mínil Novomlýnský zcela určitě. „Měli jsme jednou spolek na večeře, každý den měl večeři platit někdo jiný. Ten, na kterém byla řada, nepřišel nikdy.― Pozdvihl přitom náhodou hlavu k hřebenu protější střechy. „Utopenec!― zvolal jakoby zděšen. Kupka a Hovora se rychle ohlédli. Tam nad hřebenem strměl třetí fez a pod ním se smál Jäklův široký, červený obličej na celé kolo. „Honem sem, honem!― volali vzdušní besedníci. Jäkl se pomalu vyvyšoval nad hřeben. Teď bylo vidět ramena, teď už prsa, teď život. „Není ho konce,― bručel Novomlýnský, „ten chlap by moh vycházet v pokračováních.― Teď se přešinula pravá dlouhánská noha, teď levá, vtom obě sklouzly a se strašným rachotem se svalil Jäkl po střeše do žlabu, k nohoum svých přátel. Přátelé se vřískavě rozesmáli. Zdálo se, že se směje celá střecha, ba i ten měsíc tam nahoře na nebi. Nejvíce ze všech se ale smál Jäkl sám. Ležel tu na břichu a kopal špičkama bot do žlabu. Bylo potřeba několika řádných štulců a leckterého přátelského kopnutí, než se Jäkl odhodlal zase se sebrat. Narovnal se pomalu v celé sáhové velebnosti své a ohmatával svůj letní šat, šat to jakési neurčité, žlutavé barvy. „Ani steh nepustil,― liboval si pak a usedl vedle Novomlýnského. 108 „No, vymyslils něco pro dnešní zábavu?― Jäkl natáhl ruce mezi kolena a kolíbal chvilku svrchní tělo volně kupředu a nazad. Pak pohodlně začal: „Já – já jsem si vymyslil, aby jako každý z nás říkal nejstarší vzpomínku, kterou ze života svého má. Víte, jako tu nejstarší, kterou –― „Vždyť jsem si myslil, že přijde něco hloupého,― zabručel mu Novomlýnský do toho. „To je hrůza, absolvovaný jurista, člověk, který má už několik rigoros –― „Vždyť vy jste se také tak tuze chytrý nenarodil,― durdil se Jäkl. „Já? Prosím! Mne nosila matka pod srdcem šestnáct měsíců, a když jsem se narodil, už jsem mluvil. Pak jsem studoval čtyryadvacet latinských škol a každé slovo, které mluvím, přišlo otci na dvacetník.― „No, snad to není tak hloupé,― mínil Hovora a vyklepával dýmku, „zkusme to! Ty máš přece nejstarší svou vzpomínku už nalezenu, Jäkle?― „Já? To se rozumí,― přisvědčil Jäkl houpaje se klidně dál. „Já se pamatuju na něco, když nebyla mně snad ještě ani dvě leta. Otec nebyl doma, matka musila pak také někam přes ulici odskočit, kam mne s sebou vzít nemohla, a já zůstal sám, služky jsme neměli. Aby se mně nezastesklo, vzala matka z kuchyně živou husu, kterou chovala na dokrmení, a dala ji ke mně do světnice. Mně bylo v samotě té ouzko, obejmul jsem husu křečovitě kolem krku, já strachy bečel, husa strachy kejhala – pěkný žánr, ne?― „Tuze pěkný,― hučel Novomlýnský. Ve žlabe se na chvilku rozhostilo přemýšlivé ticho. Hovora byl už asi třikráte přiložil vždy novou rozžhatou sirku k nacpané zas dýmce, ale po každé zapomněl zatáhnout. Teď zatáh najednou a spustil: „Už se mně vzpomínka vyklubala! Byl jsem s otcem v klášteře voršilek a jeptišky mne braly na klín a líbaly mne.― „Ještě pěknější než ta husa,― hučel zas Novomlýnský. „Máte vy něco také tak pěkného, Kupko?― Kupka se usmál. „Můj děd byl zvoníkem v Rakovníku. Byl tuze stár a tu ho 109 jednoho dne napadlo, že si sám pozvonil umíráčkem, šel domů, lehl a umřel. Vedli mne k jeho mrtvole – byla už oblečena a na nohou měla bílé punčochy –, abych políbil mu palce u nohou, už ani nevím, jaká je to pověra. Pak jsem si hrál kolem truhláře, který bydlel v domě a pracoval na truhle.― „Famosně to jde!― radoval se Jäkl. „A teď Novomlýnský!― Novomlýnský byl zakaboněn a mlčel. Konečně odevřel ale přece ústa. „Já – já nemám pražádnou nejstarší vzpomínku. – Vlastně – já mám dvě – ale nevím, která je starší. Pamatuju se, jak jsme se stěhovali s Novozámeckých schodů níž, k Elefantům, a já nechtěl z domu, dokud nenesli za mnou kolébku. A pak – pak jsem jednou řekl své sestře ošklivé slovo – víte, tuze ošklivé. Matka mně nasolila hubu a musel jsem stát u zadní nohy piana. – Je pravda – dítě je zajímavé stvoření – takový prakomický obrázek dorostlého člověka! – Tak hloupoučké, tak lhostejné k následkům, člověk vskutku věří v anděla strážce. – První moje modlitební kniha vám byla německá. Já ale neuměl tenkrát ještě ani slova německy – po celý rok jsem se z ní modlil, Gebet für schwangere Frauen‘a nestalo se mně pranic.― Jäkl teď zase pracoval nohama do žlabu. Novomlýnský spokojeně se na něho podíval. „Vidíte, to se mně na Jäklovi líbí. Člověk udělá dobrý vtip a na Jäklovi je hned vidět účinek.― „Ani mně nenapadlo smát se vašemu vtipu,― bránil se Jäkl. „Mně napadlo teď něco obrovsky hloupého! – Staří Římané měli snad také děti, ne?― „Podobá se.― „A ty snad neuměly také hned mluvit jako Cicero, snad žvatlaly jako naše děti. Pomyslete si žvatlanou starou latinu – Hanibaj ante pojtas! – Hanibaj ante pojtas! – Ježíš – Marja –Josef!― Kopání Jáklovo přecházelo teď až v zuření. Všichni se smáli, besedníci, střecha i ten měsíc nahoře s hvězdičkami jako by chechtal: „Hanibaj ante pojtas.― „Dnes je Jäkl v dobré míře,― mínil Hovora. „Je,― potvrzoval Kupka vedle, „proč asi!― 110 Jäkl se byl již utišil. Seděl tu vzpřímen a upřímné jeho oko hledělo na Kupku. „Hm – proč! – Ale proč bych vám to neřekl – beztoho mne to tlačí – ano, řeknu! – Jsem zamilován – totiž vlastně už nejsem – ale mám se ženit – totiž také ne – já vlastně nevím, jak bych to honem řek.― „Hezká?― tázal se Kupka rychle. „Nu snad by svým nejlepším přátelům nevyvedl tu infamii, že by si vzal ošklivou ženu?― bránil Hovora přítele. „Zenit – hm! No což, já bych byl také pro rodinný život, ale páni manželé jsou mně v tom všude na překážku,― mínil, to se rozumí, Novomlýnský. „Peníze?― „Eh co peníze! Já se neptám po penězích, po žádném věnu. Uhodí několik suchých let a člověk to propije.― „Tak mladý a už tak šlechetný!― – „Ale které je to děvče?― ptali se dva najednou. „Lizinka.― „Jaká Lizinka?― „Perálkovic – krejčího – ze Senovážné ulice – znáte?― „Bodejť!― přisvědčoval Hovora. „Jsou tři dcery. Nejstarší Marie – tu nemohu vystát. Jak se na ni podívám, začne zívat. Pak Lizinka. A pak Karla, ta suchá.― „Tak suchá, že si musí vždycky zuby naslinit, aby mohla stáhnout ústa. A vidíte, ta se vdala nejdřív,― divil se Kupka. Zkušený Novomlýnský vyzdvihl prst: „Ze tří sester vdá se nejošklivější vždycky napřed – to si pamatujte!― „Žvaňte si, žvaňte!― bručel Jäkl. „Nemohu to vystát, když někdo mnoho mluví, nedostanu se pak nikdy k slovu!― „Ano, Lizinka je hezká.― „To si myslím!― „A jak dlouho se milujete?― „Počkej – teď tomu bude už osmnáct let.― A na tváři Jäklové zahrála si jemná ironie. „Já chodil do druhé normálky, ona vedle do první. Bylo to v zimě, když jsem ji poznal a hned se do ní zamiloval – provždy! – Rozkošné děvčátko! Hlavička jako makovička, vlasy v 111 dlouhých už, zlatých copech, tvářičky jako růže. Na hlavě měla zelený hedvábný klobouk a s ramenou jí splýval zeleněžlutý viklér. Na školské tašce její byl vyšitý bílý pudlík v modrém nebi – bože, ten pudlíček! – Děvčátko nebylo dlouho v nejistotě o citech, jaké ve mně bylo vzbudilo. Dodal jsem si jednou srdce, začal do ní bouchat sněhovými koulemi, a když utíkala, dohonil jsem ji a strh jí klobouk s hlavy. Od té doby se na mne usmívala, rozuměla mně. Ovšem – promluvit jsem se na ni také potom ještě netroufal, ale sněhem jsem po ní házel často. As dvě léta nato jsem sám už vyučoval menšího hocha a ten bydlil v Senovážné ulici na konci. Chodil jsem denně kolem Perálkovic a Lizinka stávala před domem. Prostovlasá a bez vikléru byla teprv krásna! Nevinné, čisté její oko modré hledělo vždy vesele na mne; nemohl jsem si pomoci, já se začervenal po každé. Známost naše stávala se vždy důvěrnější. Jednou stála tu a jedla chleba s máslem. Dodal jsem si zase srdce a zastavil se. „Dala mně kousek,― povídám. – „Tumal!― řekla a ulomila skyvu. – „To já chci větší,― škádlím galantně. – „I pak by mně nic nezbylo! A mám hlad!― smála se luzně. Šel jsem blažený dál, ještě z dálky Lizince ukazuje obdrženou skyvu svou. škoda – brzy nato si vzali rodiče hocha, kterého jsem vzdělával, učitele jiného; měli hloupou záminku, že my dva si spolu prý jen hrajem. Pak jsme se s Lizinkou tak as po patnácte let skoro ani neviděli. Až letos. Prvního máje – byla neděle – najednou mně napadlo vyjít si trochu dál za bránu – nevím proč, takto by pro mne mohly po celý rok být všechny brány zazděny. Magnetism srdce nejspíš! Jdu do Šárky k Čisteckému. Zde seděl starý Perálek a Perálková a Marie a Lizinka. – Rozkvetlá růže! – Rámě kulaté jako perioda Goethova. – Oko podnes tak nevinné, tak čisté jako u dítěte. – Co muž jsem byl teď za minutu hotov právě tak jako před osmnácti lety co dítě. U stolu, u něhož jsem poblíž zasedl, pomlouvali Perálka. —‚Když mluví, ukazuje pořád na lebku, aby se lidé domnívali, že myslí – protivný hlupák!‘ pravil soused. – ‚Povídá se, že prý svoje dcery fackuje, když je nikdo nebere k tanci,‘ povídal druhý. – Zdvihl jsem 112 se. – Nebohá Lizinka! – Mládež vedle pod šírým nebem tančila. Víte, já netančím rád, jsem trochu dlouhého těla a tu člověk nevyvede tak snadno grácii, ale ať už mně to sluší nebo ne! U stolu s Perálkovými seděl starý – nu jak se jmenuje ten starý hejtman v pensi, ten – Vítek, ano! Bavil se živě s Marií. Známe se. Tedy jsem k němu přistoupil a pozdravil Perálkovy. Lizinka se pousmála, pak se začervenala. Za chvilku jsem ji poprosil o tanec. Podívala se na matku a slíbila mně čtverylku, do kola že netančí. To mně bylo tuze vhod. Odtančili jsme čtverylku skoro mlčky. Pak jsme ale šli procházkou podél potoku a tu se řeč rozpoutala. Ptal jsem se jí, zdali mne ještě zná. Dala hlavičku stranou níž a jen se tak na mne podívala nevinnýma svýma očkama. Po chvilce mně bylo, jako bych byl zas malým dítětem, mluvil jsem o sněhových koulích a o pudlíku a o skyvě pomazánky – jí bylo jistě také tak, to jsem cítil. Nu – pak jsem je doprovázel domů. Lizinku chůze nějak namáhala, já ji vedl. „Tak tak, mládež k sobě,― pravil Vítek – protivný chlap! — Pravda, zamilovaný člověk je nedůtklivý i k dobře míněnému slovu. Za několik dní jsem dostal od Lizinky lístek – ‚um 3 uhr bei St. Niclas zu komen‘. Chvěl jsem se blahem. Od kostela jsme šli do Valdštýnské zahrady – tam jsme si přisáhli věčnou lásku, tam jsem jí slíbil, že do srpna si odbudu promoci a do dvou let že bude mou. – Pak mne uvedla k rodičům svým; viděl jsem, že Perálek je milý člověk a Perálková matka velmi rozšafná, jen Marie se mně nelíbila, hleděla na mne nějak divně. Hned nato – jsou tomu už čtyři neděle – musila Lizinka nakvap ven, k umírající tetě do Klatov. A včera přisel přítel medik Bureš. Povídá mně mezi jiným: ‚Znáš Lizinku Perálkovu?‘ – ‚Znám. ‘ – ‚Dnes porodila kluka, v porodnici na oddělení‘–.― Přátelé naslouchali Jäklovu vypravování sice potud napnutě, ale při zajímavých posledních jeho slovech bylo přece náhle, jako by už ani nevypravoval – najednou to všemi třemi škublo a ohlídli se po vikýři. „A v poledne přišel tam nahoru starý hejtman Vítek a poptával se 113 po jejím zdraví a co se narodilo,― dodal Jäkl. „Poslouchají nás domácí holky – chechtají se,― zašeptal v to náhle Novomlýnský. A již byl vyskočil a s hbitostí k víře až nepodobnou zmizel ve vikýři. A za ním hupky hupky Kupka a Hovora. Měsíc na nebi natáh krk a naklonil ucho – zdálo se mu, že slyší pod střechou lehký dívčí kvikot a pak mlasknutí. Snad slyšel Jäkl také cosi podobného. Složil alespoň své dlouhé ruce klidně zase mezi kolena, zahoupal se kupředu a nazad a bručel: „Když se krade v noci, je to okolnost přitěžující.―